Z reality II - Absolutní absolutno

„Na, Vindous, dej si špeka!“ Ostatní stáli už před zkušebnou a podávali mu brko, z kterého si bez otálení řádně potáhl.
„Kde seš? Nemáme klíče.“
„A sakra, no jo, na to sem úplně zapomněl,“ zachechtal se Vindous zákeřně, odemkl dveře a ostatní pokrčili rameny a nahrnuli se dovnitř.
Za chvíli byli všichni připraveni. Příprava jako obvykle zabrala minimum času. Jen co si basák natáhnul struny, bubeník postavil komplet bicí, Vindous zapojil svých pouhých 18 šňůr ke kytaře a aparátu, který stihl ještě cvičně rozebrat a vyčistit, a zpěvák zatím posbíral a navlékl 2 586 korálků na provázek, který se mu náhle přetrhl a korálky se s nadšením rozkutálely až do vedlejšího sklepa, kde ovšem nesvítila žárovka, takže je hledal potmě. Používal to jako chrastítko do jedné písničky. Ale vážně to byla chvilinka. Zazněly první tóny intra, Vindous si neodpustil pořádného loka z jednoho svých otevřených piv a zkouška začala. Rachot pořádnej, mazec solidní.
Stalo se při třetí písničce. Z ničeho nic tam Vindous nebyl. Ale ostatní hráli pořád dál.
Vindous byl venku na ulici.Venku bylo báječně, svět zářil laskavostí a neobyčejně krásní lidé brali Vindouse za ruce a ukazovali mu tu nádheru.
„Podívej,“ říkali mu, „tady je prostě krásně. Jak se ti tu líbí? To je přece něco!“
„Jak to tady?“ podivil se Vindous. „Cožpak tohle není můj svět?!“
„Ale je to tvůj svět, takový jaký ho znáš, jenom jsi v jiné rovině vnímání toho světa, podívej se líp a uvidíš.“
A Vindous se rozhlédl a užasl. Zjistil že vlastně visí nad ulicí a dívá se na ni zeshora. Vše jako by bylo ponořené do rosolu z mlhy. A zvláštní bylo, že vidí sám sebe jak tam na té ulici stojí a tváří se udiveně. Zkusil pohnout rukou a postava dole taky pohnula rukou. Uvědomil si, že stojí pořád na ulici.
„Jako bych existoval dvakrát,“ podivil se v duchu.
„Ba ne,“ řekl kdosi „To všechno jsi ty, vždyť ty ses vůbec nepodíval.“
A najednou to Vindous všechno uviděl. Bylo to jako kdyby od narození poprvé otevřel oči. Jenomže tohle se ani tak moc zraku netýkalo. Spíš naopak. Napadlo ho, že člověk má dvě oči, a tak žije v třírozměrném světě. Ale tohle byl svět nekonečných rozměrů a prostorů navzájem se proplétajících, popírající všechno, co se zdálo být ještě včera úplně normální. Náhle cítil v hlavě celý vesmír a s údivem vnímal, že vzdálenosti v tomto vesmíru jsou jen okrajovou záležitostí, že on sám je vlastně celý ten vesmír, jedno velké srdce, které se stahuje a zas roztahuje.
Obrátil svou mysl na svého společníka, aby mu sdělil vše na co právě přišel, aby se s někým podělil o svoje pocity, protože měl dojem, že je to nutné, ale najednou zjistil, že všichni vědí a cítí to co on. A navíc mu bylo jasné, že on je vlastně oni a oni jsou on.
„Tak to je něco,“ zajásal a vzápětí se v něm rozhostil neuvěřitelný mír a klid a touha splynout se vším okolo. A tak zaniknout, napadlo ho. Zase špatně, vlastně naopak, být věčně, ve všem co nabízí tenhle vesmír, a taky to znamená být odjakživa. Měl pocit, že to tak je, protože už samotná slova od jak živa to vysvětlují. Naposledy se usmál a ve stejném okamžiku, co ve zkušebně dozněly poslední tóny, se jeho postava dole na chodníku pomalu rozplynula.