Poslední - vlastně spíš první - co si pamatuju je velká louže před záchodem a Jana, co říká že za to vůbec nemůže, že tam vylila nějaký věci. Tož jsem se jal proplachovat a proplachovat mísu, která byla na místě v bytě ve starejch Dejvicích, ovšem za předsíní byl velkej sál, kde sedělo spousta lidí u úhledně srovnaných dlouhých stolů. A přes tu vodu a nějaký divný předěl (a možná tam byla totiž kuchyně plná špinavý podlahy a šlupek od brambor) jsem byl najednou na místě, který jsem moc dobře znal.
Byl to nevelký plácek před kasinem, kde pobíhali a motali se vojáci a mě bylo jasný, že jsem na vojně, a to nějak v době, kdy se odcházelo do civilu. Zamířil jsem neomylně do budovy, kde jsme měli pokoj a byl jsem dojat, když jsem spatřil svoji známou postel, kde byly rozházený věci jedna přes druhou. Oba dva spolubydlící už měli všechno sbalený, já ne.
V ruce jsem držel svazek malých kytek trávy, ten jsem položil vedle těch věcí a začal se jimi prohrabovat. A říkal jsem si to je báječný, to je super. Do místnosti vešla Alena a tvářila se hodně roztržitě. Šel jsem k ní a řikám, poslouchej, musim ti něco říct. Prej hele, teď ne. A vzápětí přichází spolubydlící. Vrhaj na sebe divný pohledy. Fakt bych s tebou chtěl mluvit. Teď ne. Je vyloženě rozpačitá a kouká na něj. Škoda, řikám si a jdu ven. Venku se právě srocujou vojáci. Lampasák cosi říká o přesunu někam. Vyberte nějaký lidi a jde se.
Velitel čety se rozhlíží kolem, ukazuje někam směrem ke mě a bez rozmýšlení povídá: "Bicí a basa.." a dává pokyn k odchodu. Nikoliv v sevřeném útvaru, ale jen tak volně se vydáváme úzkými uličkami směrem do centra města. Myslím si cosi vynikajícím a rychlém rozhodování kamaráda z Dejvic, myslím že se jmenoval Martin.
Jdu pomalu s kopce za spolubydlícím, který se nenápadně drží s Alenou za ruku, pokládám svazek kytek na římsu okna. Divím se, že tenkrát jsem si jejich vztahu vůbec nevšim, zatímco dnes je to tak jasný. Beru kytky zase do ruky. V civilu se mi budou ještě hodit, vždyť si to pamatuju. Přicházíme do centra do parku na velký travnatý plac. Je tam asi 50 vojáků se samopalama - to si taky pamatuju. Jde o to vybrat jedince na fotbalový zápas. Ze tří vojáků bude hrát jeden - rozstřelují se do terče. Tenkrát jsem líznul spodní okraj černého - 6 - a vyhrál. A pak dal i nějaký góly. To se na sebe pak musim podívat! Zatím čekám až dostřílí jiné skupinky.
Za námi se srocuje diváctvo. Jdu k nim, najdu Alenu a vnucuju se - Hele, já vim že to bude vypadat hodně divně, ale já jsem se tady objevil z budoucnosti. - Pochopitelně mi nevěří a já to nemůžu nijak dokázat. Říkám, je mi to jasný, že nevěříš a je mi smutno. Nechávám sám sebe uprostřed vojáků a s Alenou a spolubydlícím odcházíme o kousek dál na náměstí. Přesvědčuju je - Poslouchejte, mně je teď 40 let, za pár let bude revoluce a komunisti půjdou do háje. Všichni tři žijem a máme se dobře. - Koukaj na mě dost podivně. Sedáme si k dlouhýmu stolu venku, kde svítí sluníčko.
"Budete mě asi muset pozvat, protože - ty vole! TY VOLE! Koukejte!!!" A vytahuju z kapsy mince a bankovky. Na všech je letopočet 2008! Konečně něco! Sedíme u stolu a povídáme si. Najednou je tam víc známejch lidí. Hrádek mi, jak se taháme o ty bankovky, jednu přetrhne vejpůl. "Neblbni, to neni jak dneska, tu mi pak v bance nevyměněj" Smějem se. "Na sebe se podívat už nepůjdu. Ještě by mě tam zahlíd Korpa," myslím tím velitele, "... a ten by se posral!" Odcházím dovnitř do budovy, neni tam výčep, jen takový starý komunistický mléčný bar. Saláty a tak. Obsluhujou tam ženský se síťkama na hlavách.
Prohlížím si to tam, když se náhle ozve z parku Amrit. Oi Oi Oi!!! řve do mikrofonu až ženský uvnitř nadskočej a nechápavě po sobě koukaj. Usmívám se. Vím, že TEĎ jsou tam někde venku lidi, které dnes znám, kteří tenkrát dokázali dohromady něco úžasnýho. Proto je tohle první sen, který jsem si zapsal. Až teď, ve čtyřiceti. Ale ve skutečnosti, dokud fungují naše mozky, prožíváme celý život stále v jeden okamžik bez ohledu na čas. A bez těch ostatních myslí by ta naše něměla vůbec žádný smysl.
(Doopravdy, když jsem šel z vojny, bylo už po revoluci. Moje úplně jasný vzpomínky na to, co bude, se nikdy nestaly. Vojenský pokoj byl úplně jiný. Všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak. Ale co je to skutečnost?)
