Zápisky Wonidovy

P.S.

2009-09-09T02:38:00.000-07:00

P.S. je taková tečka kulička, která se kutálí dolů a dolů a je menší a menší, až se z ní stane červí díra a otevře se brána do jiného světa.

(ferry kdysi na nádru)

Smutek

2009-09-03T02:59:00.000-07:00

Lidský smutek musí mít někde svoje dno. Alespoň doufám, věřím. Protože už takhle se den co den propadám stále hlouběji a je to peklo.

Jasně

2009-07-07T17:36:00.000-07:00

Je to jasný, viděl jsen to a to, slyšel ono, je mi to jasný. Občas si za stavu jasného myšlení něco objasňujeme a nad výsledkem zajásáme. Jasně, jasneme. Totiž žasneme. Je to tak jednoduché. Člověk má výchozí údaje, ty analyzuje a z toho vyvodí jasný závěr. Jsou lidě kteří analyzují pečlivěji. A ti mají pak pochybnosti. Ale jasnozřivci, ti to vidí hned. Borci. Jasan, je to přesně tak! A o tom žádná! A oni vás dokážou přesvědčit! No jo, ale jak takového darebáka poznám? To je totiž každý z nás, tvor více a méně schopný přesvědčovat okolí o svých logických závěrech, o svých pravdách a zažitých pravidlech. Čím více lidí smýšlí jako JÁ, tím líp. No a co z toho plyne? To je další taková věc. Čtenář očekává nějaký závěr, protože se to sluší a patří a koneckonců si to zaslouží. Jasně. Ale tady žádné poučení, metaforu ba dokonce nějakou velikánskou myšlenku nenajde. Protože to už bych říkal nejakou svou pravdu, pravidlo nebo ještě něco zvrácenějšího. A to by byla má jasná snaha ovlivnit jeho mysl. Tak to berte jako objasnění jasného. Jen si to fakt uvědomit. Je to jasný?

Prostě kvůli tomu

2009-04-26T17:12:00.000-07:00

No tak je to zase jeden den. Jeden den jak vyšitý z polštáře láku. Může se to zdát někomu jako plavání v moři slov a pocitů, jako létání nad horizontem zmrzliny nebo skákání v ohni životglosující figuríny s legračním kloboukem. Ano, den je fuč a začíná další, a jen kvůli tomu, že ještě dokážu sledovat čas, je tento zápis relevantní. Jenomže bytosti, které jsem na cestě po křivce času tohoto dne potkal, mě jen naplňují sílícím pocitem beznaděje, bezvýchodnosti ze situace procesu života a pokládání si neustále stejných odpovědí, kterých je tady v těch zápiscích už plno a příliš. Budiž mi útěchou, že to naštěstí nikdo nečte.

Mlha

2008-10-13T16:04:00.000-07:00

Očima vnímám
Ušima snímám
Očima vnímám
Ušima snímám
Polštářem na mou měchu!

Lampy se skrývají
Jdu potají
A mě se zdá, že zdaní se zdá
člověku na útěchu.

Sen Amrit

2008-10-13T00:39:00.000-07:00

Poslední - vlastně spíš první - co si pamatuju je velká louže před záchodem a Jana, co říká že za to vůbec nemůže, že tam vylila nějaký věci. Tož jsem se jal proplachovat a proplachovat mísu, která byla na místě v bytě ve starejch Dejvicích, ovšem za předsíní byl velkej sál, kde sedělo spousta lidí u úhledně srovnaných dlouhých stolů. A přes tu vodu a nějaký divný předěl (a možná tam byla totiž kuchyně plná špinavý podlahy a šlupek od brambor) jsem byl najednou na místě, který jsem moc dobře znal.
Byl to nevelký plácek před kasinem, kde pobíhali a motali se vojáci a mě bylo jasný, že jsem na vojně, a to nějak v době, kdy se odcházelo do civilu. Zamířil jsem neomylně do budovy, kde jsme měli pokoj a byl jsem dojat, když jsem spatřil svoji známou postel, kde byly rozházený věci jedna přes druhou. Oba dva spolubydlící už měli všechno sbalený, já ne.
V ruce jsem držel svazek malých kytek trávy, ten jsem položil vedle těch věcí a začal se jimi prohrabovat. A říkal jsem si to je báječný, to je super. Do místnosti vešla Alena a tvářila se hodně roztržitě. Šel jsem k ní a řikám, poslouchej, musim ti něco říct. Prej hele, teď ne. A vzápětí přichází spolubydlící. Vrhaj na sebe divný pohledy. Fakt bych s tebou chtěl mluvit. Teď ne. Je vyloženě rozpačitá a kouká na něj. Škoda, řikám si a jdu ven. Venku se právě srocujou vojáci. Lampasák cosi říká o přesunu někam. Vyberte nějaký lidi a jde se.
Velitel čety se rozhlíží kolem, ukazuje někam směrem ke mě a bez rozmýšlení povídá: "Bicí a basa.." a dává pokyn k odchodu. Nikoliv v sevřeném útvaru, ale jen tak volně se vydáváme úzkými uličkami směrem do centra města. Myslím si cosi vynikajícím a rychlém rozhodování kamaráda z Dejvic, myslím že se jmenoval Martin.
Jdu pomalu s kopce za spolubydlícím, který se nenápadně drží s Alenou za ruku, pokládám svazek kytek na římsu okna. Divím se, že tenkrát jsem si jejich vztahu vůbec nevšim, zatímco dnes je to tak jasný. Beru kytky zase do ruky. V civilu se mi budou ještě hodit, vždyť si to pamatuju. Přicházíme do centra do parku na velký travnatý plac. Je tam asi 50 vojáků se samopalama - to si taky pamatuju. Jde o to vybrat jedince na fotbalový zápas. Ze tří vojáků bude hrát jeden - rozstřelují se do terče. Tenkrát jsem líznul spodní okraj černého - 6 - a vyhrál. A pak dal i nějaký góly. To se na sebe pak musim podívat! Zatím čekám až dostřílí jiné skupinky.
Za námi se srocuje diváctvo. Jdu k nim, najdu Alenu a vnucuju se - Hele, já vim že to bude vypadat hodně divně, ale já jsem se tady objevil z budoucnosti. - Pochopitelně mi nevěří a já to nemůžu nijak dokázat. Říkám, je mi to jasný, že nevěříš a je mi smutno. Nechávám sám sebe uprostřed vojáků a s Alenou a spolubydlícím odcházíme o kousek dál na náměstí. Přesvědčuju je - Poslouchejte, mně je teď 40 let, za pár let bude revoluce a komunisti půjdou do háje. Všichni tři žijem a máme se dobře. - Koukaj na mě dost podivně. Sedáme si k dlouhýmu stolu venku, kde svítí sluníčko.
"Budete mě asi muset pozvat, protože - ty vole! TY VOLE! Koukejte!!!" A vytahuju z kapsy mince a bankovky. Na všech je letopočet 2008! Konečně něco! Sedíme u stolu a povídáme si. Najednou je tam víc známejch lidí. Hrádek mi, jak se taháme o ty bankovky, jednu přetrhne vejpůl. "Neblbni, to neni jak dneska, tu mi pak v bance nevyměněj" Smějem se. "Na sebe se podívat už nepůjdu. Ještě by mě tam zahlíd Korpa," myslím tím velitele, "... a ten by se posral!" Odcházím dovnitř do budovy, neni tam výčep, jen takový starý komunistický mléčný bar. Saláty a tak. Obsluhujou tam ženský se síťkama na hlavách.
Prohlížím si to tam, když se náhle ozve z parku Amrit. Oi Oi Oi!!! řve do mikrofonu až ženský uvnitř nadskočej a nechápavě po sobě koukaj. Usmívám se. Vím, že TEĎ jsou tam někde venku lidi, které dnes znám, kteří tenkrát dokázali dohromady něco úžasnýho. Proto je tohle první sen, který jsem si zapsal. Až teď, ve čtyřiceti. Ale ve skutečnosti, dokud fungují naše mozky, prožíváme celý život stále v jeden okamžik bez ohledu na čas. A bez těch ostatních myslí by ta naše něměla vůbec žádný smysl.

(Doopravdy, když jsem šel z vojny, bylo už po revoluci. Moje úplně jasný vzpomínky na to, co bude, se nikdy nestaly. Vojenský pokoj byl úplně jiný. Všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak. Ale co je to skutečnost?)

..a zase jindy po nádru

2008-06-10T17:08:00.000-07:00

Když už si jeden myslí, že toho druhýho zná a nejen že ho má prokouklýho skrz nastrč, ale dokáže se dívat i jeho očima a slyšet jeho ušima a trkat jeho rohama, má dojem, že by to všechno svedl snáze - zkrátka líp. Tak proč se ten jeden někdy nepodívá na svět těma svýma očima a ušima a rohama, a neporadí sám sobě, vždyť o nic nejde. No ne?...

jednou zas po nádru...

2008-03-31T17:06:00.000-07:00

"...říkal jste něco?...."
"Ale - že ten život je jedna nevysvětlitelná záhada."
"No jo, to máte jako s čímkoliv jiným...!"

Tak jsem jednou po nádru koukal na Woodyho Alana... anebo na datla Woodyho - ani nevim...

HISTORIE

2008-03-12T03:55:00.000-07:00

Výše uvedená věc se neustále opakuje. To je docelá známá věc, to není nic nového. Nic totiž není nového, protože se to všechno cyklicky opakuje. Den se opakuje, týden taky, roky a srážky Země s kometami jakbysmet. Dění kolem životem člověka je předem narýsované - narodíš se a pak zemřeš. Někteří tvrdí, že ten samý člověk se pak znova narodí v těle někoho jiného, a tak to jde taky pořád dokola. Což mně připadá jako nesmysl, protože já si třeba nejsem vědomý toho, že bych už někdy předtím žil. Někteří lidé ale tvrdí, že byli v minulém životě to a tohle. Tvrdí to na základě různých indicií, které si vymýšlejí a některé z nich jsou docela legrační. Předtím o tom nevěděli, ale když zašli ke kartářce nebo astrologovi, tak jim to všechno došlo. Zajímavé. O to víc, že nikdo netvrdí, že byl třeba Stegosaurem. Protože z dlouhodobého hlediska je tu lidstvo jen zlomeček času. Podle vědců funguje vesmír tak, že se rozpíná do nekonečna a pak zase smršťuje. Nekonečno velkých třesků. Takže bráno do důsledků by si někdo měl pamatovat, že byl třeba před miliardami let nějaká potvora, kterou si ani neumim představit a bojoval s nějakou ještě horší zrůdou. Boj o cokoliv je totiž základní vlastností živých tvorů. Dokonce i rostlin. O tom snad důkazy nikdo nepotřebuje. Takže představa, že se konečně blížíme době, kdy nebudou války, je úplně zcestná, protože, jak je vidět, všechno se neustále opakuje.

Jak v pekle, tak v ráji

2007-07-17T17:10:00.000-07:00

Je horko, teplotní rekordy padaj jak Saša do hrobu. Je to jedna z nocí, kdy se nechce jít spát, kdy hmyz lítá kolem žárovek, kdy sálají zdi domů, kdy se jednomu zdají věci při bdění. Člověk se zpomalí a vnímá víc než jindy TEĎ. Jedna z mála chvil, kdy se cítí doopravdy skutečný, chvíle dlouhá, nekonečná, nezapomněníhodná. To se teď děje. Tak jen si to uvědomovat po celou dobu bytí... to by chtělo...

Písmenka v šuplících

2007-04-23T02:17:00.000-07:00

Uklidil jsem si šuplík. Ne jen tak ledajaký, PRVNÍ šuplík psacího stolu, Ten, v němž jsou všechny věci, které člověk uklízí ze svého stolu TAM. Práce na několik let. Našel jsem spousty pokladů. Hromady odpadků. Mraky bezvýznamností. Na jednom pomačkaném papírku se, téměř nečitelná, válí tahle slátanina. Než ho vyhodim, napíšu to sem:

Spálený vajgly
teplý pivo
placka rumu ve Štěpánově kapse

Kouř do očí
a střízlivý číšník s vlasama fousama,
vlasama fousama

Zrušíme svůj slib dalším pivem
kluci si o refrénu vypráví

Střízlivý číšník je stále střízlivý
do půllitrů potí krev a bolest
bolest a krev

Klášter se v mlze ztrácí, spí
hrajeme tajfun
nehet se jako slina kroutí
a trsátka jsou vržena
nad řekou plnou silikonu

... a pod tím, zmateným písmem dodatek:

Telka spadla, telka spadla, kdopak nám ji postaví
Žádná jiná není doma a rádio to neumí
Zavoláme pana Frýbu, on nám zprávy zahlásí...

... a dál už nic - škoda měl jsem si dát asi o jedno víc.

Pod dozorem

2007-03-03T22:51:00.000-08:00

Už od narození je člověk pod něčím dozorem. Pozor - kdo má dozor? Rodiče, ze začátku, pochopitelně. (Společnost jim to dokonce zákonem nakazuje, ale k tomu se dostanu) Ale nejen to. Hned po porodu si člověka bedlivě a pozorně prohlížejí doktoři a už hledají nějaké anomálie. Pokud mimino obstojí, smí prozatím žít. Rodiče pak dohlížejí na to, aby se jedinec zdárně vyvíjel a každou přirozenou činnost malého tvora okamžitě hodnotí, komentují a zapisují do předem připravených tabulek. Každou odchylku od křivky normálnosti se snaží za každou cenu zredukovat na minimum. Zlobíš? Nezlobíš? Když je dítě patřičně zpacifikováno, nastoupí další cestu, cestu tzv. vzdělání. Ve školách se děti učí to, co si my myslíme, že by měli znát, samozřejmě pod dozorem. O přestávkách pod zvláště přísným dozorem. Pokud jedinec neobstojí, to znamená nepřistoupí na tyto pravidla a vykazuje známky odporu, přijde nátlak na rodiče a ti, sami pod dozorem, opět nutí jedince dělat věci, které on dělat nechce. Jenomže nemá na vybranou. A pokud se vzepře, ať už vědomě anebo to zkrátka nepochopí, jsou pro něj připravena další nátlaková zařízení jako pomocné a zvláštní školy. Účelem tohoto deformování vědomí je snaha o to, aby si jedinec myslel, že je to tak správně. Že je to jediná cesta, po které lze jít. Je to pochopitelně sprosté vydírání - něco za něco. Buď dotyčný na ten systém přistoupí, anebo bude potrestán. Je mu neustále něčím vyhrožováno. Od špatných známek až k cestě do vězení, kde jsou zvláště přísní dozorci. A tak není divu, že člověk v tomto prostředí vychováván má nakonec dozor sám nad sebou. Neustále kontroluje svou činnost, porovnává hodný-zlobivý, správné-špatné, dobré-zlé, morální-nemorální, legální-trestné. Bohužel, většinou naprosto chybně.
Moje žena o mě s oblibou tvrdí, že jsem asociál. Pro jistotu jsem si to našel ve slovníku: "jedinec, jehož chování se vymyká společenským zásadám; bez sociálního cítění, bezohledný". Vidíte to sami? Ten nesmysl? To vydírání? Pokud tedy odmítám společenské zásady (a to rozhodně nepopírám) jsem bezohledný. Ale tohle mi systém nevnutí, natolik jsem si uchoval špetku zdravého rozumu, toho původního, se kterým jsem se narodil. Ale uznávám, přiznávám, normální už nikdy nebudu. Příliš už mně systém poškodil mozek. Blíží se doba, kdy lidé budou očipováni, přeně podle Orwella. ("Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. A nejúděsnější na tom všem není, že člověka mohou zabít za to že smýšlí jinak, ale to, že by mohli mít pravdu.")...
Svět je jedna veliká lež.

(...Nejúděsnější na komunistickém režimu byla schopnost tohoto režimu přinutit lidi, aby měli dozor sami nad sebou. Už jen vědomí, že v sobě máte pomyslný čip a že ONI o vás vědí všechno, dělalo z lidí bestie. Bohužel i z našich rodičů.)

2007

2006-12-31T18:20:00.000-08:00

Tři ráno. Poslal mi Kuláč mejl. Že slaví u moře. Želví se u moře. A já tu doma s chřipkou. No to mě podrž!!! Venku už utichly rachejtle, petardy a jiné lidské vynálezy. Prezident dočetl pečlivě připravený projev, který zítra otisknou všechny noviny - tedy skutečně zítra. Na korkové zátce, kterou jsem dalším důmyslným lidským vynálezem vytáhl z láhve od vína je z boku nápis WINE. To asi abych nebyl na pochybách, co jsem si to vlastně koupil. Vlastně ne, já ho dostal. Ale co jsem to.... jo... napadlo mě, že lidé by mohli vymýšlet a vytvářet báječné věci. Jen kdyby si už na začátku nekladli otázku - "Koupí to vůbec někdo?!" A z toho plyne, že člověk bude nadále tvořit jen proto, aby se jeho dílo dalo zpeněžit. A nebylo to vlastně tak vždy? Asi ano. Pak můžu být klidný.

Z jiného pohostinsví

2006-12-17T15:03:00.000-08:00

Na stejném místě 29 hostů
Na stejném místě několik hloučků
a jako obvykle jsem tu, ale jen trošku
Náhodně někde v opojení hor beze sněhu a alkoholu. Jak rády se oči zamlží a přenechají vnímání jiným senzorům mozku, které člověk naštěstí jeětě nepojmenoval. A rychle do sebe vsáknout atmosféru lidského štěstí. Možná právě proto je večer moudřejší rána a ráno je příslibem divokých večerů. Chtěli jste sylšet, že něco není v pořádku? Chachachachachachacha.
To se ví, to se ví!
Zdá se, že některá slova osloví lidi hned, protože slyší sami sebe. A je stejně možná, že štěstí je magi do polívky, anebo kapesník při rýmě, popřípadě spánek s báječným polštářem. A do toho zbývá několik set metrů proti proudu horského potoka. Už se těším. Refrén dneska nebude.

Z nádru

2006-06-20T17:35:00.000-07:00

Tam, kde něco končí, něco nového začíná. A naopak.

Z reality II - Absolutní absolutno

2006-03-26T14:32:00.000-08:00

„Na, Vindous, dej si špeka!“ Ostatní stáli už před zkušebnou a podávali mu brko, z kterého si bez otálení řádně potáhl.
„Kde seš? Nemáme klíče.“
„A sakra, no jo, na to sem úplně zapomněl,“ zachechtal se Vindous zákeřně, odemkl dveře a ostatní pokrčili rameny a nahrnuli se dovnitř.
Za chvíli byli všichni připraveni. Příprava jako obvykle zabrala minimum času. Jen co si basák natáhnul struny, bubeník postavil komplet bicí, Vindous zapojil svých pouhých 18 šňůr ke kytaře a aparátu, který stihl ještě cvičně rozebrat a vyčistit, a zpěvák zatím posbíral a navlékl 2 586 korálků na provázek, který se mu náhle přetrhl a korálky se s nadšením rozkutálely až do vedlejšího sklepa, kde ovšem nesvítila žárovka, takže je hledal potmě. Používal to jako chrastítko do jedné písničky. Ale vážně to byla chvilinka. Zazněly první tóny intra, Vindous si neodpustil pořádného loka z jednoho svých otevřených piv a zkouška začala. Rachot pořádnej, mazec solidní.
Stalo se při třetí písničce. Z ničeho nic tam Vindous nebyl. Ale ostatní hráli pořád dál.
Vindous byl venku na ulici.Venku bylo báječně, svět zářil laskavostí a neobyčejně krásní lidé brali Vindouse za ruce a ukazovali mu tu nádheru.
„Podívej,“ říkali mu, „tady je prostě krásně. Jak se ti tu líbí? To je přece něco!“
„Jak to tady?“ podivil se Vindous. „Cožpak tohle není můj svět?!“
„Ale je to tvůj svět, takový jaký ho znáš, jenom jsi v jiné rovině vnímání toho světa, podívej se líp a uvidíš.“
A Vindous se rozhlédl a užasl. Zjistil že vlastně visí nad ulicí a dívá se na ni zeshora. Vše jako by bylo ponořené do rosolu z mlhy. A zvláštní bylo, že vidí sám sebe jak tam na té ulici stojí a tváří se udiveně. Zkusil pohnout rukou a postava dole taky pohnula rukou. Uvědomil si, že stojí pořád na ulici.
„Jako bych existoval dvakrát,“ podivil se v duchu.
„Ba ne,“ řekl kdosi „To všechno jsi ty, vždyť ty ses vůbec nepodíval.“
A najednou to Vindous všechno uviděl. Bylo to jako kdyby od narození poprvé otevřel oči. Jenomže tohle se ani tak moc zraku netýkalo. Spíš naopak. Napadlo ho, že člověk má dvě oči, a tak žije v třírozměrném světě. Ale tohle byl svět nekonečných rozměrů a prostorů navzájem se proplétajících, popírající všechno, co se zdálo být ještě včera úplně normální. Náhle cítil v hlavě celý vesmír a s údivem vnímal, že vzdálenosti v tomto vesmíru jsou jen okrajovou záležitostí, že on sám je vlastně celý ten vesmír, jedno velké srdce, které se stahuje a zas roztahuje.
Obrátil svou mysl na svého společníka, aby mu sdělil vše na co právě přišel, aby se s někým podělil o svoje pocity, protože měl dojem, že je to nutné, ale najednou zjistil, že všichni vědí a cítí to co on. A navíc mu bylo jasné, že on je vlastně oni a oni jsou on.
„Tak to je něco,“ zajásal a vzápětí se v něm rozhostil neuvěřitelný mír a klid a touha splynout se vším okolo. A tak zaniknout, napadlo ho. Zase špatně, vlastně naopak, být věčně, ve všem co nabízí tenhle vesmír, a taky to znamená být odjakživa. Měl pocit, že to tak je, protože už samotná slova od jak živa to vysvětlují. Naposledy se usmál a ve stejném okamžiku, co ve zkušebně dozněly poslední tóny, se jeho postava dole na chodníku pomalu rozplynula.

Z reality II - O čase z hor

2006-03-05T14:17:00.000-08:00

Předčasně jde lecos - Třeba vysadit mrkev, porodit dítě, zemřít... Kdybyste nevěděli - jde o nějakou činnost člověka anebo jiného živlu, která se děje PŘED stanoveným časem. Na vrchol příběhu času určení málokdy lidská paměť dohlédne, možná proto, že se rozkládá v krajině nedůležitosti. Ovšem lidé berou raději věci tak, že jsou jednou dané - od Boha, vlády, rodičů, vědců a čert ví kde to všechno berou. A tak je život člověka jedem velký boj s časem.
Už jenom kolik slov lidé vytvořili na tomto základě! Dejme tomu počasí. To je přece název hodný náhodných i předvidatelných fyzikálních jevů zeměkoule. Občas se dějí věci! Ale všechno je dočasné. Nic netrvá věčně. Ani nečas. Za čas se vyčasí!
I já mám čas od času pocit, že už je nejvyšší čas. Čas na to ukázat času zač je toho loket. Čas je totiž často ještě lepší kuchař než hlad. Je záhodno si ho podmanit dokud je čas, jinak vás bude týrat a nutit s ním závodit. Už nechci být otrokem času! Mohl by být přítelem, jen kdyby ovšem existoval. Ale to já jsem si ho vymyslel! Ne! Oni ho stvořili! Opatrní. Dochvilní! Časokráteníci! Lháři!
Čas není. Je jen život. A život se pouze odráží v zrcadle času. A když mi takhle někdo zalže, že na něco nemá čas, nevědomky mi sděluje, že jsou pro něj důležitější věci. Ve skutečnosti je čas to jediné, co nám nikdo nevezme. Možná proto, že neexistuje. Na druhou stranu, věnuju-li někomu svůj čas, dávám mu to nejcennější co mám. Poruším-li zákon, systém mi za trest odebere čas. Čas je to jediné, co lze skutečně vlastnit - i když neexistuje. Poučení pro nás k dávání myšlení do dlaní.
Už jsem přes půl života obětoval času. Teď je čas, abych čas věnoval životu. Zatímco časomíra života zdá se být časovaná bomba v podobě mého těla, která v pravý čas exploduje, je to jen pouhá částice celku lidmi nazývaná svět, a řeknu-li svět, myslím tím všechno, co má mysl může pochopit byť jen vzdáleně. A z toho, co už chápat nedokážu, vzniklo to, co se teď jmenuje Living Pudding. Žije si svým vlastním životem, pomáhá mi dávat mému světu větší objem. Nic nadčasového. Nic časupodléhajícího. Ale přišel toho čas! Prchavý okamžik nepravděpodobného spojení neuronů v mozku, vyvolané mimo jiné časomírou času. Dejte mi hodiny a změřím jakýkoli čas? Je čas zastavit čas. Aspoň na chvíli. Mimochodem - neni to moc dlouhý? Neokrad jsem vás o čas? To bych nerad. I když neexistuje.

Dnes ... a nebo ne

2006-02-06T17:58:00.000-08:00

Jsou to jenom shluky písmen, co tvoří myšlenky, návody na pečení, konejšící slova. Jde o způsob vyjádření svých pocitů, hnutí mysli, momentálních stavů anebo celoživotních filozofií. Nezkoušejme sdělovat nesdělitelné z důvodů pochopitelných, lehce uchopitelných, za vlasy přitažených, nezkoušejme měnit neměnitelné, když kroky v tancích v rytmech neoblíbených vypadají jako choatický úprk s nohama navrch hlavy. Jen pochvalme pohyb, který tím vším vznikl.

Petr Měrka a spol

2006-02-02T15:06:00.000-08:00

Tak sem zase něco hledal jinýho a našel stránky minimax.cz a na nich výtvory šíleného a jedinečně příčetného Petra Měrky. V jeho minipovídkách bez hlavy a paty je tolik logiky, až člověka mrazí v zádech - no tady to je. http://www.minimax.cz/modules.php?name=News&new_topic=49
Malinko mě připomíná Viana - píše sám sobě pro radost. Já tu muziku dělám stejně. On napíše denně něco - já se snažim, jenom sakra kdyby člověk nebyl omezenej tim časem, to by se žilo!

Den po...

2006-01-26T14:58:00.000-08:00

Včera přišlo na Nádr neuvěřitelně lidí. Úplně narváno. Díky projekci byl zas Frýbestr jinej než předtim, tak mi to připadá, že jako bysme už žili jenom vzpomínkama. Ono jich je docela požehnaně - když Honza pouštěl záběry z roku 2000, říkal jsem si, že třeba za rok za dva už se všichni sejít nemusíme - koneckonců Vlastík už nikdy nepřijde. Ale to je ta podstata Frýbestra - oslavit začátek roku pořádně, jak se patří a uvědomit si, jak je život krásnej.

Tak sem hledal něco a došel úplně k něčemu jinýmu

2006-01-24T14:25:00.000-08:00

Tak sem hledal něco a došel úplně k něčemu jinýmu. Jak už je u mě zvykem. Rozptylovat se při práci i při zábavě přesně podle hesla práce hrou. No jsem zvědav, jak se to vyvrbí dále. Tak DÁLE, vstupte....