Z reality II - Absolutní absolutno

„Na, Vindous, dej si špeka!“ Ostatní stáli už před zkušebnou a podávali mu brko, z kterého si bez otálení řádně potáhl.
„Kde seš? Nemáme klíče.“
„A sakra, no jo, na to sem úplně zapomněl,“ zachechtal se Vindous zákeřně, odemkl dveře a ostatní pokrčili rameny a nahrnuli se dovnitř.
Za chvíli byli všichni připraveni. Příprava jako obvykle zabrala minimum času. Jen co si basák natáhnul struny, bubeník postavil komplet bicí, Vindous zapojil svých pouhých 18 šňůr ke kytaře a aparátu, který stihl ještě cvičně rozebrat a vyčistit, a zpěvák zatím posbíral a navlékl 2 586 korálků na provázek, který se mu náhle přetrhl a korálky se s nadšením rozkutálely až do vedlejšího sklepa, kde ovšem nesvítila žárovka, takže je hledal potmě. Používal to jako chrastítko do jedné písničky. Ale vážně to byla chvilinka. Zazněly první tóny intra, Vindous si neodpustil pořádného loka z jednoho svých otevřených piv a zkouška začala. Rachot pořádnej, mazec solidní.
Stalo se při třetí písničce. Z ničeho nic tam Vindous nebyl. Ale ostatní hráli pořád dál.
Vindous byl venku na ulici.Venku bylo báječně, svět zářil laskavostí a neobyčejně krásní lidé brali Vindouse za ruce a ukazovali mu tu nádheru.
„Podívej,“ říkali mu, „tady je prostě krásně. Jak se ti tu líbí? To je přece něco!“
„Jak to tady?“ podivil se Vindous. „Cožpak tohle není můj svět?!“
„Ale je to tvůj svět, takový jaký ho znáš, jenom jsi v jiné rovině vnímání toho světa, podívej se líp a uvidíš.“
A Vindous se rozhlédl a užasl. Zjistil že vlastně visí nad ulicí a dívá se na ni zeshora. Vše jako by bylo ponořené do rosolu z mlhy. A zvláštní bylo, že vidí sám sebe jak tam na té ulici stojí a tváří se udiveně. Zkusil pohnout rukou a postava dole taky pohnula rukou. Uvědomil si, že stojí pořád na ulici.
„Jako bych existoval dvakrát,“ podivil se v duchu.
„Ba ne,“ řekl kdosi „To všechno jsi ty, vždyť ty ses vůbec nepodíval.“
A najednou to Vindous všechno uviděl. Bylo to jako kdyby od narození poprvé otevřel oči. Jenomže tohle se ani tak moc zraku netýkalo. Spíš naopak. Napadlo ho, že člověk má dvě oči, a tak žije v třírozměrném světě. Ale tohle byl svět nekonečných rozměrů a prostorů navzájem se proplétajících, popírající všechno, co se zdálo být ještě včera úplně normální. Náhle cítil v hlavě celý vesmír a s údivem vnímal, že vzdálenosti v tomto vesmíru jsou jen okrajovou záležitostí, že on sám je vlastně celý ten vesmír, jedno velké srdce, které se stahuje a zas roztahuje.
Obrátil svou mysl na svého společníka, aby mu sdělil vše na co právě přišel, aby se s někým podělil o svoje pocity, protože měl dojem, že je to nutné, ale najednou zjistil, že všichni vědí a cítí to co on. A navíc mu bylo jasné, že on je vlastně oni a oni jsou on.
„Tak to je něco,“ zajásal a vzápětí se v něm rozhostil neuvěřitelný mír a klid a touha splynout se vším okolo. A tak zaniknout, napadlo ho. Zase špatně, vlastně naopak, být věčně, ve všem co nabízí tenhle vesmír, a taky to znamená být odjakživa. Měl pocit, že to tak je, protože už samotná slova od jak živa to vysvětlují. Naposledy se usmál a ve stejném okamžiku, co ve zkušebně dozněly poslední tóny, se jeho postava dole na chodníku pomalu rozplynula.

Z reality II - O čase z hor

Předčasně jde lecos - Třeba vysadit mrkev, porodit dítě, zemřít... Kdybyste nevěděli - jde o nějakou činnost člověka anebo jiného živlu, která se děje PŘED stanoveným časem. Na vrchol příběhu času určení málokdy lidská paměť dohlédne, možná proto, že se rozkládá v krajině nedůležitosti. Ovšem lidé berou raději věci tak, že jsou jednou dané - od Boha, vlády, rodičů, vědců a čert ví kde to všechno berou. A tak je život člověka jedem velký boj s časem.
Už jenom kolik slov lidé vytvořili na tomto základě! Dejme tomu počasí. To je přece název hodný náhodných i předvidatelných fyzikálních jevů zeměkoule. Občas se dějí věci! Ale všechno je dočasné. Nic netrvá věčně. Ani nečas. Za čas se vyčasí!
I já mám čas od času pocit, že už je nejvyšší čas. Čas na to ukázat času zač je toho loket. Čas je totiž často ještě lepší kuchař než hlad. Je záhodno si ho podmanit dokud je čas, jinak vás bude týrat a nutit s ním závodit. Už nechci být otrokem času! Mohl by být přítelem, jen kdyby ovšem existoval. Ale to já jsem si ho vymyslel! Ne! Oni ho stvořili! Opatrní. Dochvilní! Časokráteníci! Lháři!
Čas není. Je jen život. A život se pouze odráží v zrcadle času. A když mi takhle někdo zalže, že na něco nemá čas, nevědomky mi sděluje, že jsou pro něj důležitější věci. Ve skutečnosti je čas to jediné, co nám nikdo nevezme. Možná proto, že neexistuje. Na druhou stranu, věnuju-li někomu svůj čas, dávám mu to nejcennější co mám. Poruším-li zákon, systém mi za trest odebere čas. Čas je to jediné, co lze skutečně vlastnit - i když neexistuje. Poučení pro nás k dávání myšlení do dlaní.
Už jsem přes půl života obětoval času. Teď je čas, abych čas věnoval životu. Zatímco časomíra života zdá se být časovaná bomba v podobě mého těla, která v pravý čas exploduje, je to jen pouhá částice celku lidmi nazývaná svět, a řeknu-li svět, myslím tím všechno, co má mysl může pochopit byť jen vzdáleně. A z toho, co už chápat nedokážu, vzniklo to, co se teď jmenuje Living Pudding. Žije si svým vlastním životem, pomáhá mi dávat mému světu větší objem. Nic nadčasového. Nic časupodléhajícího. Ale přišel toho čas! Prchavý okamžik nepravděpodobného spojení neuronů v mozku, vyvolané mimo jiné časomírou času. Dejte mi hodiny a změřím jakýkoli čas? Je čas zastavit čas. Aspoň na chvíli. Mimochodem - neni to moc dlouhý? Neokrad jsem vás o čas? To bych nerad. I když neexistuje.